ParaKlub Říp, z.s.

Jak to prožil Tomáš

Strojím se do postroje a překvapivě necítím nervozitu. Pravděpodobně ze mě spadla při první přípravě. Utahuji nožní i hrudní popruhy a zhluboka se nadechnu, abych zjistil, jestli mě hrudní pás nebude omezovat. Nasazuji helmu, stahuji popruh pod bradou a upravuji si ji, aby mi přesně sedla. Nasadím si výškoměr na ruku a koukám na nehybnou nulu. Poslední kontrola, instruktor mi kontroluje vysílačku, upevnění padáku i padák samotný, všechno se zdá v pořádku. Andula zaškytá a po chvíli se letištěm rozezní burácivý zvuk sovětského motoru. Cítím, jak si mi roztluče srdce a začínám silněji dýchat, stále však nejsem nijak zvlášť nervózní.
Neskáču první, to byla má největší obava, takhle se alespoň budu moci podle někoho řídit. Blížíme se v zástupu k letadlu a po krátkých schůdkách vstupuji do letadla, Burácení motoru je v trupu letadla intenzivnější a je špatně slyšet. Skáču jako čtvrtý. Usadím se na skládací židli a osazenstvem se šíří dobrá nálada. Smích, vtipkování, hecování, je to pro sebevědomí dobré, přesto je za smíchem vidět i slyšet nervozita. Jsem sám na sebe zvědavý, jak se poperu se svým strachem z výšek. Co když zpanikařím? Myšlenky rychle vyhání z hlavy zaklapnutí dveří a akcelerace letadla. Popojíždíme a já se snažím zachytit okamžik odlepení od země, z nějakého důvodu mám ten pocit v žaludku strašně rád. Odlepení cítíme všichni a nervózně se rozesmějeme. Do 1200 metrů to trvá zhruba 10 minut, čas se však táhne. Kontroluji výškoměr. 300 metrů a instruktor nám připevňuje výtržné lano k ocelovému lanku vyvěšenému po celé délce trupu. 500 metrů, 600,70… čas moc neutíká. Kochám se malým kulatým okénkem. Při nejhorším mám alespoň vyhlídkový let.

Kolem 1000 metrů cítím, jak se mi zvýší adrenalin a do očí se mi derou slzy. Za chvíli to bude. Hlavou mi běží scéna z Bratrstva Neohrožených a jejich výsadku v Normandii. Pousměju se, že si to vůbec srovnávám se svým seskokem. Každopádně skáčeme stejně, na trhačku i stejným postojem. 1200 metrů, už je to tady. Otevírají se dveře a instruktor kontroluje naši pozici nad letištěm. Smích ustane a na všech jsou vidět obavy a nervozita. Zajímavé je, že sám nervozitu moc velkou nepociťuji, překvapivě mi ani rychle netluče srdce. To vše však určitě přijde při výskoku.

Instruktor kyne rukou a vstáváme, je nás 6. První stojí u dveří a čeká na pokyn. Pokyn přichází a s malým zaváháním skáče ven. Roztluče se mi srdce, ovšem stále nejsem nervózní, má ze svých pocitů strach. Člověk by měl mít přeci strach z toho, že vyskočí z letícího letadla více než kilometr nad zemí, ne? Pomalu se sunu za předchozím výsadkářem, vyskakují a přichází řada na mě. Postavím se ke dveřím, nakročím, pokrčím se, chytnu si rukávy a na plácnutí do ramene skáču.
Sám sebe děsím, jak dobře mi to šlo, bez zaváhání, bez strachu. Je dobře, že výskoky jdou za sebou v malých intervalech, člověk ani nemá na nervozitu část. Ihned po výskoku se do mě opře tlak proudícího větru umocněný ještě silou vrtule. Cítím, jak se mi vytrhne padák a srazí mi helmu do očí. Nějak moc to nevnímám, stejně mám oči otevřené jen trochu. Zapomenu počítat a přes zuby se mi žene výkřik, který však hravě zvládnu ukočírovat, a nakonec jen cením agresivně zuby. Padák se mnou škubne a já cítím, jak jsem zpomalil. Upravím si helmu a podívám se nahoru na zamotané šňůry. Do pár vteřin je rozkopu a všechno je v pohodě. Odbržďuji a napumpuju klaplé kanály. Všechno šlo tak rychle, že člověk nemá na paniku ani čas. Vlastně v tom fofru nemá ani co zkazit. Mám fialovo šedý padák a snáším se k zemi. Zkouším zatáčení a udivuje mě, jak rychle a ladně padák zatáčí.
Slyšet je jen proudění vzduchu a visím kilometr nad zemí. Jsem rád, že můj strach z výšek zde nehraje žádnou roli, nebuší mi srdce, necítím nervozitu. Připadám si jako zkušený výsadkář a kochám se výhledem, jaký jen čisté nebe a kilometrová výška mohou nabídnout. Kontroluji výškoměr a pomalu se snáším dolu. Klidnou náladu přeruší instrukce ze země pro ostatní výsadkáře, které mi zní z vysílačky. Nožní popruhy mě řežou do stehen, ovšem po pár minutách si na to zvykám.
Dolu by mi to mělo trvat zhruba 5 minut. Zatáčím sem a tam, utrácím výšku a vidím, jak se země přibližuje. 300 metrů, míjím přistávací plochu, 200 metrů, pomalu se přepravuji na přistání a ve 100 metrech provádím poslední zatáčku a otáčím se proti větru. Vítr mě zpomalí trochu víc, než jsem předpokládal a padák nějakých 30 metrů od místa, kde jsem chtěl přistát. Zapomenu si proklepat nohy, které jsem posledních víc jak 5 minut nepoužíval, a to mi zkazí ukázkové přistání na nohy. Přistávám na nohy, stojím, ale podlomují se mi kolena. Vítr se mi opře do padáku a tak tahám za jednu stranu abych z něj vylil vzduch. Zachytím svůj úsměv a oddychnu si. Pobalím padák do náručí a s úsměvem jdu těch 30 metrů k ostatním. Jak se mi ten padák zdál těžký, teď je ještě těžší a tak jsem rád, že ho ze sebe shodím.

Asi jsem si našel nového koníčka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *